Opravdu moderní řešení…?

Před pár dny schválili poslanci změnu exekučního řádu, spočívající v povinnosti soudního exekutora zaslat k písemné žádosti oprávněné osoby na datovém nosiči kopii celého spisu. Pominu-li fakt, že se jedná o nekoncepční úpravu, nerespektující skutečnost, že exekuční řízení je řízením soudním a tato úprava se týká pouze řízení vykonávacího a to ještě pouze vykonávacího řízení, vedeného soudním exekutorem, pak nutno konstatovat, že se jedná o řešení zcela nemoderní a ve svých důsledcích i nebezpečné z hlediska ochrany zákonem chráněných dat.

Dosavadní právní úprava exekučního práva obsahuje jasnou povinnost mlčenlivosti exekutora o všech skutečnostech, které se dozví při provádění exekuční nebo další činnosti. Samozřejmostí a standardem je pak ochrana informačních systémů a dat v nich uložených. Proti tomu stojí nově schválená povinnost zasílat tato citlivá data na běžném nosiči dat prostřednictvím běžných poskytovatelů poštovních služeb, a to k nijak kvalifikované žádosti jakékoliv oprávněné osoby.

V zájmu objektivity nutno uznat, že se jedná o praxi běžnou při předkládání spisů soudům. To však nemůže odůvodňovat závěr, že se jedná o způsob moderní, bezpečný, a že nic nebrání jeho nasazení v daleko větším objemu. Naopak, tento způsob je nemoderní, nebezpečný a měl by být co nejdříve nahrazen způsobem novým, odpovídajícím standardům 21. století.

Běžným nosičem dat je dnes chápan především CD/DVD disk, případně USB flashdisk. Nosičů dat je jistě mnohem více, ale z hlediska ceny a „přepravovatelnosti“ můžeme tento výčet považovat za konečný. K uvedenému přistupuje problém spolehlivosti těchto nosičů, v případě CD/DVD disků jejich postupná nedostupnost, nehledě na to, že CD/DVD mechaniky dnes počítače jednoznačně opouštějí, případně se stávají příplatkovou výbavou. No a otázka spolehlivosti přepravy? Zásilka se může ztratit, zásilka může být poškozena, zásilka může být doručena jinam. Ano, využívání doručovacích služeb je běžné, zasílá se mnoho věcí, poškozuje a ztrácí se mnoho věcí, ale např. ztráta jedné listiny bez souvislostí, je něco jiného, než ztráta nosiče dat, kde jsou listiny všechny a jejich souvislost je jasná a zneužitelná. V dáli slyším další výtku. Data lze šifrovat, kódovat, prostě chránit. Bezesporu. Základní ochrana se předpokládá, v takovém případě pak ale musíte s druhou stranou řádně komunikovat o dešifrování, odkódování, čili předat hesla, algoritmy apod. Řešení možná moderní, méně nebezpečné, ale obtížně funkční, ne-li nefunkční.

Zkrátka, zákonodárci motivováni…. Ne, motivaci raději ponechme stranou. Existuje-li poptávka po takovéto nekoncepční úpravě pak je nutno reagovat. Předně mám za to, že existuje roky prověřený způsob, jak zajistit účastníkům řízení právo seznámit se se spisem. Právní úprava je (nebo alespoň do nedávna byla) poměrně jasná a akceptovatelná. Pokud se někdo touto právní úpravou neřídí, lze takové jednání vynutit či potrestat. Řešení přijaté zákonodárci je nekoncepční, kazuistické a vyvolává spoustu dalších otázek, resp. problémů. Nejsem však zákonodárce, a ačkoliv si o věci myslím své, respektuji, že se tak rozhodl. Setrvá-li zákonodárce na názoru, že nahlížení do spisů je nutné řešit, že je nutné ho řešit specificky (pouze) pro exekuční řízení a že je nutné ho řešit distančně, pak doufám, že nakonec bude přistoupeno k řešení modernějšímu a bezpečnějšímu.

Osobně nejsem IT expert, ale vycházím ze zkušeností, které jsem učinil jako běžný občan při jiné on-line komunikaci se státem, se svojí bankou nebo jen s běžným e-shopem. Řešením je v mých očích zabezpečené úložiště s možností dálkového přístupu prostřednictvím zabezpečených webových stránek. Řešení jednoduché především pro příjemce (mnohdy nikoliv IT vzdělaných), ale také pro poskytovatele. Zadáním přihlašovacího jména a hesla (bezpečně předaných standardními způsoby, např. prostřednictvím kvalifikovaně oznámeného mobilního čísla, do datové schránky apod.) by se žadatel dostal k dokumentům spisu v definovaném formátu (předpokládám např. PDF). Dalším stupněm ochrany by bylo např. časově omezené „vystavení“ dokumentů, poté jejich bezpečné odstranění. Nejjednodušší řešení, které si umím představit. Uvažovat lze samozřejmě i o dalších prvcích, především ověření totožnosti (certifikáty, e-identita apod.), všechna budou bezpečnější, než zaslání na datovém nosiči prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb. Rezignovat bychom však v žádném případě neměli na řádné ověření totožnosti žadatele o přístup. To považuji za klíčové a výše nastíněné řešení to i předpokládá.

Aby mi někdo nevyčetl, že jsem zapomněl např. na datové schránky, pak nezapomněl, ale toto řešení má své limity, především co se týká počtu a skladby uživatelů datových schránek nebo objemu či formátu zasílaných dat.

O řešení prostřednictvím zabezpečeného úložiště se již delší dobu jedná ve vztahu k soudům (mediálně to několikrát zmínil předseda IT komise EKČR), mám tedy za to, že se jedná o řešení využitelné i ve vztahu k účastníkům řízení. Bude-li to nutné, je potřeba napnout všechny síly k dotažení tohoto záměru do konce, neboť jeho smysluplnost v kontextu s výše uvedeným stoupla. Přesto si na závěr neodpustím kacířskou myšlenku, totiž že nahlížení do spisů je dnes zákonem řešeno dostatečně, nelze říci, že plošně nefunguje a nefunguje-li v jednotlivých případech, pak nikoliv proto, že by selhal systém.

Pavel Tintěra
soudní exekutor

www.moderniexekuce.cz